Coton de Tulear Atrey

Během mého čtrnáctého týdne se prakticky nic nestalo. AŽ NA: Včeličku, hurrráááá. Teda ne že bych měl radost z toho, že jsem musel k paní doktorce, a ta mi dala včeličku, ale týden na to mě pááníčci začali brát na oooobří procházky, kde potkávám spoooustu nových kamarádů. A už si k nim smím i čuchnout, juppí. Ovšem vzhledem k neschopnosti páníčků vzít s sebou foťák vy z toho nic mít nebudete. Z čeho budete něco mít je boj s mými stále delšími chlupami. Panička se snaží seč to jde, abych něco viděl, ale já jí to neusnadňuju.


Moji naivní páníčci si mysleli, že když spím s nimi v jednom pokoji, nebudu spát v jejich posteli. Hehe. Ty sou ale naivní, že? Pravda, občas se tváří, že musim dolů, ale 90 procent noci trávím v podobné poloze jako je tato:


A protože se blíží vánoce, paničce hrabe pořád víc a víc. A stále si ještě myslí, že bych snad mohl pózovat. Kdy z toho vyroste...


Říkala si čokoládičku pááničko? Za čokoládičku ti i zapózuju. Informace pro novináře: Vážím už celý čtyři kila (pánička pořád říká, že mi koupí sud piva či co, že prej po něm přestanu růst, a že mi prej bude místo Atíku říkat Fíku.) a výška stromečku je 41 centimetrů.


Jo, a ještě jednu věc bych rád dodal. Já a moji páníčci Vám všem přejeme šťastné a veselé Vánoce. Haf.