Coton de Tulear Atrey

Tak a je to. Mám za sebou první velkou výstavu. Teda, ne že by ty předchozí nebyly velké, ale tady jsem poprvé nebyl za dítě, ale za puberťáka. Neboli, v kategorii mladých. A o čem že to mluvím? No přece o VIII. klubové výstavě plemene Coton de Tulear v Klešicích u Heřmanova Městce.


Hned po příjezdu se panička vrhla do přípravy mojí vizáže. Nutno podotknouti, že jsem den před tím navštívil kadeřnici pro pejsky, která mě perfektně připravila, takže to panička měla o to snazší.


Protože ještě nejsem profesionál, bylo třeba vyrazit na trénink. Ale řekněte, vy byste se soustředili, kdyby všude kolem bylo tolik voňavých fééééneček a peeeeejsánků, s kterými byste si chtěli hrát? (A nejen to?)


Také bylo potřeba se správně naladit. Myslím, že jsem slyšel něco jako: "Táááák Atíčku, panička bude mít celou dobu spooooustu bonbonků, tak jí budeš sledovat, jooo?"


Připravit ke startu...


...a hurrrá do toho. Tohle je poprvé, co jsem nebyl v kruhu sám. Doprovázeli mě dva kráááásní kamarádi.


A jak že jsem to dopadl? To najdete tady. Paní rozhodčí jsem asi přišel hrozně pohublý, protože mě páníčci faaaakt trápí hlady (představte si, dávají mi papat jenom dvakrát denně), a tak mi dala první místo, abych vyhrál pytel granulek. Hurrrááááá. Doufám, že si to budu moc spapat všechno najednou.


Nevím proč, ale páníčci chtěli, abych s tou divnou věcí, ve které nebylo nic mňam, zapózoval. No tak jsem jim udělal radost.


Asi za hodinku jsme se do kruhu ještě vrátili - do soutěže o titul Bob. A kdo ho vyhrál? Přece WHITNEY KLENOT TOLIARY.


A co dodat? Věren tomu, co jsem nedávno viděl v televizi snad jen těchto pár slov:
Mockrát si tohoto ocenění vážím, a musím poděkovat své mamince Enžínce, a tatínkovi Flashíkovi za to, že mě stvořili, samozřejmě jejich páníčkům a paničkám - zejména z mamičiny strany za to, že se o mě v dětství starali, dále paní kadeřnici, která mě tak krásně načančala, paní rozhodčí za její posouzení, všem organizátorům za to, že mi na výstavě bylo tak hezky, svým páníčkům za to, že i když mě maj občas potřebu uškrtit, ještě to neudělali, všem sousedům za to, že si na mě ještě nestěžovali, Hauříkovi a Igorkovi, že mi ještě neudělali žádné jizvičky, páníčkům prarodičům z obouch stran za to, že mě maj tak rádi, dále všem pejskům kteří mě prohánějí a jejich páníčkům že je nechají, dále... (Pozn. paničky: Z technických důvodů došlo ke zkrácení výčtu těch, kterým by chtěl Atík poděkovat.)